Festivalový večer druhého ročníku Bluefestu zahájil one-man-band Bror Gunnar Jansson, uhlazený povaleč z Göteborgu, hrající na kytary, perkuse, a zpívající cosi na pomezí blues, country, folku a bůhví čeho ještě. Nebylo to vůbec špatný.
Po něm nastoupil Rusty Wright Band, přičemž sám Rusty mě docela naštval už v okamžiku, kdy se objevil na pódiu, na to by snad měl bejt nějakej zákon, sakra. Jak k tomu přijdeme my ostatní, zvláště pak někteří (kterým toho na hlavě už opravdu moc neroste), že?, ale jinak hráli výborně. Vtrhli na jeviště jako vichřice a pustili se do nás se značnou vervou. Ač z Michiganu, což je na severu Států, ozývá se v jejich bluesrocku hodně jižanských vlivů, Allman Brothers a podobných kapel. Rustyho manželka Laurie LaCross-Wright sice na první pohled vypadá spíš jako nějaká mamina od plotny, ale svoji práci si se svým Telecasterem odvádí poctivě. A když vysekla nádherný Summertime, tak šly všechny pochybnosti stranou.
No a na závěr Coco (vl. jménem Henry) Montoya. Ten sice začínal jako bubeník v kapele Alberta Collinse, ale o málo později už hrál na kytaru v Mayallových Bluesbreakers, kde vydržel nějakých deset let. Viděl jsem ho nedávno na festivalu v Polsku, ale tady se mi to líbilo víc. Přecejenom klubová atmosféra se k téhle muzice asi hodí líp. Navíc jsem v Suvalkách strávil celý koncert nalepený na pódiu, protože to bylo jediné místo, kde byl člověk aspoň trochu chráněný před deštěm, takže jsem to slyšel hlavně z monitorů, což asi nebylo úplně to pravé. No, až na tu návštěvnost to byl skvělej večer.
Kompletní fotogalerie zde.
Jindřich Oplt
Řijen 2015
