Milana Špačka jsem znal v podstatě jenom jako výborného kytaristu, kterému podepsal kytaru sám B. B. King. Osobně jsem se s ním setkal jenom párkrát, ale i tak na mne zapůsobil i jako výborný člověk. Jako muzikant začínal v severních Čechách, kde hrál v legendárním Karkoškově Blues Bujónu, ze kterého pak společně s „Eržikou“ odešli, aby si založili vlastní kapelu.
Když pak přišli za nestorem severočeského bluesového dění Bohoušem Budinou pro radu, jak by se měli jmenovat, tak když viděl tu sestavu – Konopásková, Špaček, Vorlíček – tak ho nenapadlo nic jiného než Blues Birds, a Lady I pro Ivanu „Eržiku“ už bylo daný. S touhle sestavou hráli na spoustě evropských festivalů. Na počátku tisíciletí se Milan přestěhoval do Přelouče, kde posléze překonal velice dlouhé a závažné onemocnění. Po obnovení spolupráce s Eržikou si zahráli jako předskokani Duke Robillarda a zdálo se, že je všechno na dobré cestě.
Nicméně nemoc se vrátila, a před třemi roky Milan zemřel. Něco o tom je k vidění ve filmu Rok konopí. Už v loňském roce uspořádali přátelé festiválek v pardubickém klubu Doli, kterého jsem se nakonec nevím už, proč nezúčastnil, ale letos už jsem si to ujít nenechal. Byl jsem trochu na rozpacích, když jsem tam vcházel, jestli jsem dobře, protože v sálku probíhala zvukovka a zněl odtamtud ryzí folk, což teda určitě Milanova parketa nebyla.
Během dvou večerů zahrálo deset kapel, u některých byla spojitost se Špágrem zcela evidentní, u některých nebyla zřejmě vůbec žádná, takže jenom stručně.
První večer zahájil kolínský Beta Band – to byli ti folkaři, kteří sice jako úlitbu nacvičili Vlakem na Kolín, ale i to vyznělo folkově.
John Hayllor – mladá chrudimská kapela. Při zvukovce jsem taky moc netušil proč tam, jako jsou, ale pak jsem docela čuměl. Výborný! Než jsem při druhé písničce poznal, že vlastně hrajou Crossroads, tak už byl skoro konec, ale byla to paráda.
Pak už přišla na řadu Eržika se svým komorním projektem Lady I Trio, ve kterém míchá slavné fláky s jejich vlastní tvorbou, a kde dost špágrovsky hraje Tibor Mucha.
Kapela Egelet – tady je spojnice taky jasná, protože basák Martin Prorok nějaký čas se Špágrem a i s Eržikou hrával. Když už jsem se k tomu natrefil, tak musím říct, že jsou fakt dobrý. Hrajou teda takovej popík, ale takovej ten hodně dobrej. Převážně asi Stinga, ale připomněli i dva nedávno odešlé velikány Bowieho (Under Pressure) a Prince (Purple Rain), a když jsem si odskočil do předsálí, tak jsem přes dveře slyšel snad i nějakýho Mercuryho. Hrajou to s humorem a nadhledem a naprosto skvěle.
No a závěr zase bluesovej. Jiří Šlupka Svěrák s kapelou dávali nejdřív autorské kousky, aby pak rozjeli nádherný standardy.
Sobotní večer rozjeli domácí Folk Stones s příjemnými vlastními peckami. Bodří ogaři (a jedna děvčica) z Valmezu Blues Street Band, rovněž s vlastními věcmi ze života.
Výborný hradecký kytarista David Fiedler doprovodil philadelphského rodáka Jesse Gersensona, který v současnosti žije v Čechách a zřejmě se věnuje hlavně pokusům o překonání výškových rekordů v pouštění draka. Kromě toho hraje na kytaru a zpívá. Hlasem poněkud připomínajícím Jamese Taylora. Vlastní písničky, ale i vykopávky jako Good Night Irene či Hey Bo Diddley nebo třeba Johnny B. Good, ze které plynule přešel do Každý ráno na piáno.
Moonlight Jam, zřejmě taky místní záležitost. Podobně jako Egelet přehrávají světový popík, ale vzhledem k tomu že, jak sami říkají, v podstatě jen jamují, a pokaždý hraje kdo přijde (harmonikář s nimi hrál poprvé v životě, a ještě pět minut před začátkem nikdo z nich netušil, že spolu budou hrát), tak to nebylo tak přesvědčivý. Jediný co si s jistotou pamatuju bylo Give Me One Reason od Tracy Chapman.
No a nakonec Bluesberry, které s Milanem spojuje hlavně bubeník Luboš Hnát, který s Lady I & the Blues Birds dlouho bubnoval. Tady asi není potřeba nic říkat, těch pětačtyřicet let co Introvič táhne tuhle káru, mluví za sebe!
Kompletní fotogalerie koncertu Blues pro Špágra 2016 zde.
Jindřich Oplt
Říjen 2016
