V Šumperku se uskutečníl další ročník mezinárodního festivalu Blues Alive 2017. Od čtvrtka 16. listopadu až do soboty 18. listopadu zahrály špičky domáci i zahraniční hudební scény.
Už čtvrteční koncert 22. ročníku Blues Alive 2017 předznamenal, že se opět bude jednat o mimořádný zážitek. Začalo to hned po příchodu do šumperského kulturáku, kde to ve foyer rozjížděl brněnský Band of Heysek. Nová kapela Honzy Švihálka, známého z Hoochie Coochie Bandu či Nuck Chorris Gangu a spousty dalších projektů, s Lukášem Kytnarem za bicími, basistou Mojmírem Sabolovičem, a hostujícím klávesákem Omerem Blentićem ze Sarajeva, který hrál už na jejich desce Shovel & Mattock (Lopata a krumpáč), která měla nedávno křest, a z jejíhož názvu se dá usoudit jejich přibližný styl. Začátek víc než dobrej.
Na velkém pódiu to pak rozjel Phil Shoenfelt a jeho Southern Cross. Jejichž ne zrovna nejoptimističtější muziku jsem si tak mohl s potěšením poslechnout po docela dlouhé době.
Trošku odlehčení přinesl mně dobře známý Sławek Wierzcholski a jeho Nocna Zmiana Bluesa. A pak už byla řada na hostech z Ameriky.
Nick Schnebelen, který získal docela velkou slávu (včetně ceny Alberta Kinga) s rodinnou kapelou Trampled under Foot, ve které se mi moc líbila jeho sestra, zpívající baskytaristka Danielle, se tady představil s vlastní kapelou, se kterou zatím v její krátké existenci stihnul vydat dva živáky a připravuje studiovou desku.
A na závěr večera Jonny Lang, který tady odehrál stejné vystoupení o tři dny dříve v pražském Lucerna Music Baru. Konec to samozřejmě nebyl, protože Hejskové řádili ještě dlouho ve foyer, zatímco U dřevařů jamoval třeba Phil Shoenfelt či Nick Schnebelen, a s nima samozřejmě náš milej harmonikář Bohoušek B. B. Budina.
V pátek odpoledne byla v H-Clubu na pořadu dvě tria. První, polské Hot Tamales Trio, jsem viděl letos už potřetí, a pokaždé s jiným kytaristou (a jeden byl lepší než druhý). Na jarním Aperitivu, ze kterého postoupili díky vítězství v divácké anketě, hrál zakládající člen Piotr Kozub, když hráli na chorzówském Gala Blues Top, tak zrovna křtil svoji desku, takže za něj zaskočil Tomek Kruk (Gruff!, Krakow Street Band a další.), no a teď nový člen kapely Grzegorz Kosowski. Na svých místech zůstávají výborná zpěvačka Eliza Sicińska, autorka textů i hudby, a harmonikář Łukasz Pietrzak. Opět se mi moc líbili.
Jako druhý vystoupil Will Johns s českou rytmikou. Když jsem ho viděl loni, tak jsem si říkal, že na něm je možná opravdu nejzajímavější to, že je synovcem dvou hvězd hudebního nebe – George Harrisona a Erica Claptona. Ne snad, že by to bylo špatný, ale nějak jsem se nechytal. Přitom ho doprovázeli naši výborní muzikanti Tomáš Liška na basu a Tomáš Hobzek na bicí. Oba jsou opravdu skvělí muzikanti, ale zřejmě se k němu moc nehodili. Letos teda bubnoval Michael Nosek (Bladderstones, Eggnoise, Bachtale Apsa …), basu tvrdil Matěj Černý (předloni jsme ho tady viděli s Linwood Lee Taylorem), a hned mi to přišlo o něčem úplně jiném. Při odchodu jsem se o tom Willovi letmo zmínil, a on přikývl, usmál se a řekl, že to opravdu loni bylo takový najazzlý.
Páteční večer zahájili ve foyer Domu kultury svým poměrně ostrým bluesrockem kojetínští King Bee, s velšským zpěvákem a kytaristou Daley B. Williamsem jako frontmanem.
Na velkém pódiu to rozjel Slovak Blues Project ve své současné podobě, tedy Ľuboš Beňa, Bonzo Radványi, Paľo Hrnčirík a Miro Buzrla, hráč na knoflíkovou harmoniku, který tak nějak osciluje mezi slovenským folklórem a zydecem.
Bex Marshall se sice dostalo titulu První dáma britského blues a ocenění jako třeba British Blues Award, ale mě to nějak nechytlo.
To následující John Medeski’s Mad Skillet bylo trošku o něčem jiným. Johna jsem viděl už ve dvou zcela odlišných polohách – s triem Medeski, Martin & Wood, i se sólovým klavírním koncertem, a teď k nim přibyla ještě třetí, John Medeski’s Mad Skillet, ve které se spojil s kytaristou Willem Bernardem. kterého jsem před časem viděl s vlastním výborným jazzovým triem, bubeníkem Terencem Higginsem a suzafonistou Kirkem Josephem, a sám hraje na Hammond B3 a klavírní křídlo. Výsledek předčil všechna má očekávání. A to ještě zdaleka nebylo všechno.
Po Zacu Harmonovi, výtečném kytaristovi a zpěvákovi, který v sobě a své hudbě mísí svůj původ někde od Mississippi s chicagským blues, nastoupila příležitostná sestava Harp Blues Explosion. Její základ tvoří doprovodná kapela harmonikáře Gilese Robsona (ke které se hned od začátku spontánně přidal John Medeski za hammondkami), jehož postupně vystřídají velikáni bluesové harmoniky James Harman, Magic Dick a Billy Branch.
Nakonec se na pódiu sešli všichni čtyři, a už v průběhu jejich fantastického jamu začali technici přivážet další a další komba, a postupně se přidávali další a další muzikanti, takže na konci tam byli (s výjimkou Slovak Blues Projectu, který zahajoval jam-session u Dřevařů) úplně všichni, kteří se tam ten večer prezentovali.
Zážitek to byl obrovskej (aspoň pro mne teda určitě), o čemž svědčí i skutečnost, že hodiny, které na pódiu každému vystupujícímu odpočítávají minuty z jeho vystoupení, a které jen opravdu málokdy ukáží zápornou hodnotu (v řádu jednotek) se nakonec zastavily na takřka neuvěřitelném čísle -60.
Sobotní program začal „dětským odpolednem„, jak jsem si to pro sebe pojmenoval (a když jsem se v noci u Dřevařů ptal Ondřeje Bezra kdy že to začíná, byl u toho Marek Hlavica, kterému tu zřejmě utkvělo v hlavě, a při uvádění to pak použil – s odkazem, že to někde zaslechl), čili takovým „zpívá celá rodina“ (pro ty, co to nepamatují – to byl „zábavný“ televizní pořad, poněkud pochybné kvality).
První bylo trio Petry Börnerové, kterou doprovází její manžel Tomáš Bobrovniczký (původně bubeník, který hrál s mnohými českými i slovenskými kapelami, a doprovázel spoustu zahraničních muzikantů, který se později sám přeučil na velice dobrého kytaristu) a jejich syn Tomáš, nyní osmiletý, ale co pamatuju, tak s nima hraje už asi dva roky. Jako host s nimi vystoupil legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo.
Další rodinné trio tvořil Jan Martinek, a jeho synové Lukáš, spolu tady hráli už v roce 1997 v kapele Blues Messengers, a Jan … ing. Jan Martinek, kromě toho že je ředitelem odboru mediální komunikace Akademie věd, je samozřejmě dlouholetým kytaristou Žlutého psa i dalších kapel, Lukáš je kytaristou své kapely Private Earthquake, a taky velmi šikovným nahrávacím inženýrem ve studiu Svárov. Jeho starší bratr tady hrál na bicí (a vůbec ne špatně), a to je všechno, co o něm vím. Na basu je doprovodil Vašek Vávra (Blues Session, Private Earthquake…).
No a nakonec taková trošku větší partička – Mišík family, čili Nechte zpívat Mišíky – Vláďa Mišík, jeho manželka a všechny (předpokládám) děti. Občas jednotlivě a občas všichni najednou. A k tomu jim hráli Etc… v průběhu jejich vystoupení došlo i k pokřtění knihy rozhovorů, které s Vladimírem vedl v letech 1999, 2006 a 2017 Ondřej Bezr, a po něm následně k hojně navštívené autogramiádě.
No sláva … poslední večer. Ne snad, že by se mi tady nelíbilo, ale třetí den toho už mám vždycky fakt plný kecky (i když, na druhou stranu, obvykle mívám největší krizi druhej den, a tentokrát jsem se tomu nějak mazaně vyhnul ).. Navíc už nemůžu spoléhat na povzbuzující látky, protože další den musím točit volantem, abychom se taky nějak dostali domů. Takže podvečerní procházka, a pak šup na to.
Mississippi Mixtapes ve foyer. Snad až na bubeníka a doprovodnou vokalistku stejná parta, která tady hrála v letech 2013 a 2014 pod názvem Bluesraiders (což nijak netajili) a později změnili název i repertoár. Na jaře vyhráli Blues Aperitiv (i když já jsem měl trošku jinej názor než porota) a teď zcela zaslouženě hrají tady. Vůbec ne špatně, naopak, dokonce i toho blues tam teď nacházím víc než na jaře.
Na sále polští Cheap Tobacco. Už jsem je viděl několikrát, a taky se za tu dobu docela změnili. Vyhráli Aperitiv loni, takže na podzim hráli ve foyer, a letos jsou na hlavním pódiu. Mezitím jsem je viděl v Polsku (a hlavně jejich „Missing Part„, což jsou jejich hlavní protagonisté Natalia Kwiatkowska a Robert Kapkowski, kteří si udržují svoji komorní a bluesovou atmosféru, v kontrastu k vystoupením celé kapely), a jejich hudba (i celková prezentace) je samozřejmě skvělá, ale toho blues už tam člověk opravdu moc nenajde.
Další číslo. Hugo Race a Michelangelo Russo, s repertoárem složeným z písniček Johna Lee Hookera, ovšem zahraných tak, že by je ani J. L. nejspíš nepoznal. Fantastická záležitost. Poněkud mystická a meditativní. Hugo Race (i Michelangela Russa) jsem už viděl v různejch partičkách s různou muzikou. Nikdy nic jednoduchýho na poslouchání, ale vždycky obrovskej zážitek.
A v zápětí americká dívčí (no, dívčí…) kapela s názvem celkem v kontextu s předchozím vystoupením, ovšem s hudbou radikálně odlišnou. Jane Lee Hooker. Po takovým vygradování poměrně logicky přišla přestávka (vyplněná dalším hraním slovenských Mississippi Mixtapes v předsálí), a začalo se zase pěkně v klídku a polehoučku.
Eric Bibb je jeden z nejvýznamnějších současných amerických bluesmanů. Letos nahrál s Michaelem Jeromem Brownem desku Migration Blues, kterou nám tady předvedl (pokud se nepletu, tak i se svým kumpánem z desky), a byl to pro mne jeden z největších zážitků festivalu.
No, a na závěr Castro Coleman, alias Mr. Sipp. Jinak také Mississippi Blues Child. Když jsem ho loni viděl na Bluefestu, tak jsem z toho nebyl nějak urvanej, tady už to bylo o dost lepší. Holt, všechno musí uzrát.
Fantastickej ročník Blues Alive 2017, a doufám, že se pořadatelům podaří udržet nastavenou laťku i když to asi půjde dost ztuha.
Jindřich Oplt
Prosinec 2017
