Více jak dobře zaplněný českobudějovický klub Highway 61 očekával uprostřed týdne koncert kanadské bluesově laděné rockerky
Layly Zoe. Ta zavítala do jihočeské metropole již podruhé a zdálo se, že její první vystoupení zde a následná šeptanda byly tou nejlepší reklamou a lákadlem. Klub se pěkně zaplnil již notnou chvíli před začátkem. Téměř přesně s úderem 20. hodiny se na pódiu objevila drobná zpěvačka a v doprovodu úsporného tria začal koncert velkého hlasu.
Repertoár byl sestaven ze skladeb z jejího posledního alba „The Lily“, vydaného v roce 2014, které toto turné propaguje. Zatímco zmiňovanou desku produkoval a ve studiu ji v podstatě celou nahrál sám Henrik Freischlader, na nynějších koncertech zpěvačku doprovází ostře znějící trio mladých muzikantů v čele se zpívajícím kytaristou.
Syrový a nekompromisní zvuk kapely mi dával vzdáleně vzpomenout na sound starých dobrých Big Brother & The Holding Company.
Žádné velké kudrlinky, ale podpořit hlas zpěvačky, která celému večeru kralovala. Po třech ostrých rockových kouscích přišlo výrazné zklidnění v podobě blues „Gemini Heart“. To vzápětí střídá ostré rockové boogie „Never Met A Man Like You“ a zazní také jedna skladba ve výrazném rytmu funky. Mezi skladbami Layla vzpomenula svoje první účinkování v Budějovicích.
Layla Zoe na sebe poutala pozornost nejen svým hlasem, ale i svojí vizáží. Její pohyby podtrhávala mohutná hříva rudých vlasů, s kterou Layla velmi dobře na pódiu pracuje. Je potřeba připomenout, že zpěvačka sama také píše básně, tudíž nikoho nepřekvapí, že je autorkou všech textů alba, zatímco autorem většiny skladeb je již zmiňovaný Henrik Freischlader. Během koncertu občas dostal větší prostor kytarista skupiny, jinak na pódiu jasně dominovala vokalistka. První půli koncertu uzavřela svižně podaná předělávka Hendrixova Ohně (Fire).
Styl, který u nás žádná zpěvačka nedělá
V druhé polovině koncertu dostali hudebníci více prostoru a došlo i na kratší sóla. Zvuk tria zůstává hodně syrový a úsporně ostrý, skladby na desce zní přece jen mnohem propracovaněji a výrazně jemněji. Klubový koncert zní hodně syrově, dominuje kytara nad výraznou, ale poměrně úspornou rytmikou. Samozřejmě že rocková ekvilibristika s kytarou za hlavou vypadá efektně a vždy sklidí velký aplaus. Některé skladby dostávají podobu hudbou podmalovaných recitací Layliných veršů, takže mohou vzdáleně připomínat to, co známe od Morrisona. Alespoň mně se toto vybavilo a ona sama na pódiu Jima zmiňovala.
V závěru koncertu vzpomenula Layla Zoe na svého dřívějšího kandského bluesového souputníka Jeffa Healyho, kterému věnovala svižně pojatou předělávku beatlesovského „Yer Blues“. V samotném závěru došlo na sólově přednesený traditionál Glory Glory Halllelujah a byli jsme na úplném konci večera. Zpěvačka během koncertu několikrát představila svoje muzikanty, tak je představím také já: Jan Laack hrál na kytaru a v několika skladeb doplnil druhým vokálem, Gregor Sonnenberg basoval (přes zesilovač Orange), rytmus držel Hardy Fischötter na bicí.
Layla Zoe se po chvíli vrátila ke stánku se svými cd a vinyly, kde se ochotně podepisovala či fotila se svými příznivci. Návštěvníci koncertu tak měli možnost se setkat se syrovým, rockově podaným blues v ženském provedení, s jakým se na našich pódiích nesetkáváme každý den. Styl, který u nás žádná zpěvačka nedělá a mě napadá, zda vůbec u nás máme nějakou bluesovou či rockovou zpěvačku … Paměť mi neslouží.
Text: Jaroslav Foršt (Highway61, České Budějovice, 15.4.2015)
Foto: Jindřich Oplt (klub Na Rampě, Jablonec n. N, 14.4.2015)
