Tak jsem zase neodolal a vyrazil jsem alespoň na druhý, bluesový den Mezinárodního Jazz & Blues Festivalu, jehož už jedenadvacátý ročník pořádal Ivan Dostál v ústeckém Národním domě. A to přesto, že ze čtyř vystupujících kapel jsem tři už viděl, z toho dvě už několikrát. A udělal jsem dobře.
Earl Thomas – před čtyřmi lety v Šumperku se mi pranic nelíbil. Ani muzika mi nejspíš nic moc neříkala, protože si vůbec nedokážu vybavit co tam hrál, ale hlavně mě odrazovalo to, jak vypadal a jak vystupoval. Nabouchaný svalovec s vyholenou hlavou, v kožené košili a kalhotech, přehnaně dávající najevo svoji orientaci (dost podobně, jak to známe z gay barů v amerických filmech). Tentokrát tedy úplně jinak. Svoji orientaci pochopitelně nezměnil, a byla samozřejmě znát, ale jinak „normálně“ oblečený, s barevnou čupřinkou na hlavě, a hlavně s jakousi nepřehnanou pokorou (a zároveň sebevědomím), se kterou nám za pomoci výborné kapely předvedl svůj gospelový repertoár, ve kterém ho bylo radost poslouchat. Fakt paráda.
Duke Robillard, který v roce 1967 založil kapelu Roomful of Blues (a hrál v ní až do roku 1979), přijel se stejnou kapelou, se kterou jsme ho viděli před 11 měsíci na Blues Alive (a z větší části stejnou jako v roce 2008 v Praze), a taky s dost podobným repertoárem. Starýho psa novejm kouskům nenaučíš, a taky proč, když ty starý jsou fakt dobrý.
Na další číslo Jazz & Blues Festivalu 2017 v Ústí nad Labem jsem byl dost zvědavej, i když jsem netušil co od toho mám čekat. Britskou kapelu Climax Blues Band (1969 – 1972 Climax Chicago Blues Band) jsem kdysi znával, a hodně se mi líbila. Potom mi nějak zmizela z dohledu, nicméně když jsem od nich občas někde něco zaslechl, tak furt docela dobrý. Letos na jaře jsem se od německého promotéra, který u nás doprovázel LeBurn Maddoxe, dozvěděl, že na podzim přiveze do Ústí právě tuhle kapelu, ve které ovšem z původních členů už dávno není vůbec nikdo. Nejdéle sloužícím v současné sestavě (od r. 1980) je klávesák George Glover, naopak služebně nejmladší je charismatický zpěvák Graham Dee, a spolu s ním saxofonista Chris Aldridge, kteří přišli v roce 2012. Takže nastala chvíle napjatého očekávání – a bylo to dobrý. Moc se mi to líbilo, a zcela evidentně ne jenom mně, protože stačilo jediné „Stand Up“ aby zvedlo celý sál ze židlí.
A na závěr staří známí – Hamburg Blues Band, a jejich stálí hosté v poslední době – britský kytarista Krissy Matthews, a hlavně Maggie Bell, dvaasedmdesátiletá královna skotského blues. Když jsem s ní po koncertu a autogramiádě chvíli mluvil, tak byla dost unavená, nicméně jako obvykle do vystoupení dala všechno (nebo spíš ještě víc) co jí její věk dovoluje. No a na úplný konec Ivan rozptýlil pochybnosti ohledně budoucnosti festivalu Jazz & Blues v Ústí nad Labem (zaslechl jsem totiž, že nikomu neslibuje na příští rok žádné termíny, protože se chystá na zasloužený odpočinek), když jeho poslední slova byla „na shledanou za rok„. Tak se budeme těšit.
Jindřich Oplt
Říjen 2017
