Nevím zda se to zdá jenom mně, generačně takříkajíc skoro stařešinovi, že ta Nebeská Brána je v poslední době nějak moc v permanenci, že to smutné „Knockin´ On Heaven´s Door“ se začíná ozývat častěji a nějak stále blíže. Mám takovou představu, že „Ten nahoře“, i když zase tolik v něj nevěřím, si to tam asi řídí a vpouští nás dle nějakého pořádku. Ty sem, ty tam, ty dopředu a ty dozadu, ty dnes a ty až zítra. A pak jsou třeba i tací, na které se tam již čeká. Ty pak jdou na své přesné místo. Snad takto nějak to bylo, když náš kamarád, přítel, táta a pro mnohé z nás skvělý muzikant Milan Špaček alias Šágr, nesměle zaklepal na onu bránu zrána 26. srpna 2013, držíce v ruce svého zamilovaného „Fendra“. A pak kráčel špalírem těch skvělých muzikantů, kteří tam tvoří tu velkou a nejskvělejší nebeskou kapelu. A už je vidí, „velký“ Jimi, texasští mistři Freddie, Albert a v klobouku nepřehlédnutelný Stevie Ray. A hned vedle snad ti, které Milan asi miloval nejvíce, Danny Gatton, Roy Buchanan a samozřejmě, místo má vyhrazeno vedle svého nejzamilovanějšího Bugs Hendersona. Vidíš Milane, také má s sebou svou zamilovanou „Red Guitar“, tak se klidně pochlub i ty tou svou. A ukaž mu to, to „B.B.“. Ne, to jsem se mu tam nepodepsal já, kterému Milan důvěrně říkával „můj bluesovej táta“, ale tuto signaturu mu na kytaru umístil sám velký bluesový mistr Riley „B.B.“ King.
Rád a vždy budu vzpomínat na toho usměvavého kluka, který někdy kolem roku 1986 přišel na první zkoušku do začínající bluesové kapely Blues Bujon, když předtím „perlil“ v další místní sestavě „Neelektrik Band“, ve které si již vydobyl renomé výborného kytaristy. Však si na něj brousila zuby i tehdy začínající mostecká „Laura a její tygři“, ale Milan zůstal blues věrný. Zpočátku to sice byl jen takový bluesem olíznutý Mark Knopfler a už se zdálo, že nepomáhají ani nahrávky z mé bezbřehé bluesové sbírky až to najednou přišlo. Milan objevil Texas v postavě legendárního Bugse a do světa moderního blues jej vtáhl definitivně úchvatný styl Robbena Forda. Však také tímto prozřením Blues Bujon povyskočil a svůj kytarový um asi Milan nejvíce zúročil v následné sestavě „Lady I & the Blues Birds“. Je to skoro jak včera, kdy mi Milan zavolal, abych se přišel podívat na zkoušku jejich nové kapely, do které vedle Míry Vorlíčka přetáhl i Ivanu „Eržiku“ Novotnou (tehdy Konopáskovou). Že prý by potřeboval nějaký zajímavý název pro kapelu. A tak pro Eržu vybrané „Lady I“ dostalo přílepek „bluesových ptáků“ neb jednotlivá příjmení členů kapely k tomu přímo sváděla.
Rád budu vzpomínat na Milanovo úžasná bláznovství jimiž nás slovně zásobil při cestách za vystoupeními do tehdejšího NDR, na ty neuvěřitelné slovní štulce, které si s Eržikou vzájemně uštědřovali. Na až neuvěřitelné historky, které nám vyprávěl jako perličky ze svého soukromého života ze soužití se svou ženou, kterou familiérně nazýval „Žužou“. Je toho hodně na co budeme asi vzpomínat všichni, kdož jsme ho znali. Každopádně nám však bude znít jeho skvělá kytara, kterou tam „nahoře“ vyndal z pouzdra a právě ladí. Tak spusť Milane, to své poslední blues a až přijde i náš čas, tak tvou nebeskou kapelu jednou rozšíří i má harmonika a třeba později přijdou i Erža, Petr, Míra, Duro, Boboš a další a další…
Bohuslav B. B. Budina
Srpen 2013
