Asi nemá cenu se rozepisovat o zřejmě krásném pátečním koncertu Corey Harrise, či následujícím vystoupení Keb‘ Mo’a s Národním symfonickým orchestrem Polského rozhlasu, když jsem tam nebyl.
Přijeli jsme do Katowic až v sobotu odpoledne, takže jsem stihnul asi tak třetinu odpoledního koncertu na hlavní scéně Spodku, asi jeden a půl písničky Kasii Skoczek, kterou doprovázel Joe Colombo, a pak zajímavé, i když pro některé trochu moc jazzové vystoupení Krzysztofa Głucha a jeho Oscillate, kde se objevili i jeho dva synové – s kytarou Krzysztof junior, a s gramofonem Dawid, a kde zpívala Agnieszka Łapka.
Odpolední část zakončil Janusz Hryniewicz, ale než jsem stačil postřehnout, jakým fofrem to tam všechno probíhá a vrátit se z kuloárů, tak jsem stihnul zase jenom poslední písničku.
Po opravdu minimální pauzičce na přestavbu začal finálový koncert, který zahájil zakladatel, a po celou dobu existence šéf festivalu Irek Dudek alias Shakin‘ Dudi. Viděl jsem ho už poněkolikáté, a tentokrát mi přišlo, že se chová tak nějak normálněji než obvykle. I ta muzika mi přišla lepší, a dokonce se pochlubil, že v mládí začínal s houslemi, a skoro polovinu času na ně taky hrál.
Po něm nastoupil Toronzo Cannon, člověk, kterej po nocích a víkendech hraje blues po klubech, přes den jezdí s městským autobusem, a o dovolené vyráží na krátké výlety po festivalech a vzdálenějších štacích. Nandal nám řádnou porci autorského chicagského blues, a zanechal v divácích velice pozitivní dojem, však ho taky přišel uvést Bruce Iglauer, šéf Alligator Records, který ho před nedávnem přetáhl od Delmarku a vydal mu novou desku.
Stále ještě dvaasedmdesátiletý Albert Lee, který v šedesátých letech doprovázel Chrise Farlowa v jeho Thunderbirds, je řazen spíš mezi countryové kytaristy (však taky získal pětkrát za sebou titul „Best Country Guitarist“ časopisu Guitar Player), nicméně za svou kariéru hrával s lidmi jako Jon Lord, Joe Cocker, Bill Wyman, Eric Clapton (se kterým odehrál v roce 1979 tři koncerty v Polsku, a ten čtvrý – právě v katowickém Spodku – byl zrušen, protože se pořadatelům – a policistům – nelíbilo chování diváků), a spoustou dalších.
Jeho asi nejznámější písnička, Country Boy, samozřejmě zazněla i před koncem vystoupení na Rawě, a (nejenom) v ní ukázal, že se pořád ještě právem řadí mezi nejrychlejší a nejlepší kytaristy na světě. Z našeho pohledu stojí za zmínku, že svoji první kytaru – Höfner President z druhé ruky, kterou dostal od táty – záhy vyměnil za československé Grazioso, což byl předchůdce slavnější Futuramy, na kterou svého času hrával i George Harrison
Albert Lee vlastní zhruba čtyřicet kytar, z nichž některé dostal třeba od Dona Everlyho, či právě Erica Claptona.
Další na řadě byla dcera někdejšího známého texaského bluesmana Shemekia Copeland, která byla v roce 2011 oficiálně prohlášena ze „The New Queen of the Blues“ po zemřelé Koko Taylor. Viděl jsem ji počtvrté, a musím říct, že poprvé se mi zcela bezvýhradně líbila. Předtím to určitě nikdy nebylo špatné, ale vždycky se mi na tom něco nezdálo. Tentokrát ne. Opravdu parádní koncert, při kterém prokázala, že i takovouhle obrovskou halu dokáže „uzpívat“ i bez mikrofonu. Sice to nebylo takové jako v sálech „běžné“ velikosti, ale slyšeli ji všichni.
Následoval JJ Grey & Mofro, což bylo asi většinou návštěvníků nejočekávanější číslo. Já jsem ho naopak očekával tak trochu s rozpaky, protože sice znám jenom asi tři jeho desky, ale z každé na mě trčí pár takovejch „popinek“, který jsou sice hrozně líbivý, ale to mi na nich právě docela vadí. Ostatně jeho písničky zní i v ve světě (údajně) velice populárním seriálu House of Cards.
Ukázalo se, že obavy nejsou na místě. Naživo bylo všechno v pořádku a i tenhleten koncert se naprosto spolehlivě přehoupnul přes hodně vysoko nasazenou laťku tohohle ročníku festivalu.
No a na závěr polská bluesrocková legenda Dżem. Asi to bylo výborný, ale jednak po takovejch předskokanech měli teda fakt těžkou pozici, a jednak jsem už byl dost utahanej, takže jsem to po pár písničkách zabalil. Ale co se tohohle ročníku týče, tak za mě všechny palce nahoru. Celým festivalem jako obvykle s nadhledem velice příjemně provázel Jan Chojnacki, který má už přes čtyřicet let rozhlasový pořad o blues na Polském radiu.
Kompletní fotogalerii Rawa Blues Festival 2016 najdete zde.
Jindřich Oplt
Říjen 2016
