Po loňské pauzičce jsem letos opět vyrazil do Katovic na Rawa Blues Festival 2019. Již tradičně tam od dopoledne soutěžily polské kapely o to, kdo si odpoledne zahraje na hlavním pódiu. Když jsem tam něco po čtvrté hodině přišel, tak už měl vítěz (Silesian Hammond Band) odehráno, a v odpoledním programu pokračovaly další polské kapely, které už jsem ovšem taky několikrát viděl. Stihnul jsem závěrečné písničky Willie Mae Unit a vystoupení Blackberry Brothers a Blues Junkers.
A pak už začal hlavní program, který rozjela Lindsay Beaver. Kanaďanka, která už spoustu let žije v Austinu, kde každé úterý hraje v klubu, ve kterém kdysi hrával Stevie Ray Vaughan. Svoje trio řídí zpoza bicí soupravy a k tomu zpívá. Aby se jí lépe zpívalo, tak hraje ve stoje, a i tak (a v botách na opravdu vysokém podpatku) zahrála velice slušné sólo. Na rozjezd to vůbec nebylo špatný.
Ovšem Daniel Castro Band mi přišel o dost zajímavější. Původem z mexické Ensenady, coby mladík s kytarou vyrůstal v okolí Los Angeles, a posléze se přestěhoval do San Francisca, kde založil tuhle kapelu. Nerad cestuje a nejraději hraje v Kalifornii, takže to, že se ho podařilo dostat přes půl světa do Katovic se dá pokládat skoro za zázrak. Začali tady pěkně zostra, a vydrželo jim to přes půlku jejich vystoupení. Potom Daniel řekl – Ladies and gentlemen, please welcome on stage my beatiful wife Julie Castro.
Společně rozjeli písničku Johnny Nitro, kterou Daniel vzdává poctu svému příteli a mentorovi, velkému bluesmanovi, se kterým hrál v těch „nejstarších, nejšpinavějších a nejsmradlavějších“ klubech v San Franciscu. Chvíli se mi zdálo, že tam trošku spadnul řemen, ale naštěstí to nebyla pravda.
Po nich nastoupili Victor Wainwright & The Train, a to byla pro mne největší jízda večera. Victora znám z různých videí jako veselého obtloustlého chlápka, a tady najednou přišel takovej docela hubeňour, ale ta veselost a dobrá nálada mu zůstaly. Rozjeli show ve velkém stylu, takže celý dav pod pódiem začal tančit. To prostě jinak nešlo. A v přídavku si s nima zahrál i sám zakladatel a šéf festivalu Irek Dudek.
Po tomhletom měl James Blood Ulmer, i s Memphis Blood Blues Bandem a Vernonem Reidem z Living Colour, opravdu těžkou práci. Viděl jsem ho už po čtvrté, pokaždé to bylo jiné, protože jeho tvorba se průběžně pohybuje mezi jazzem, funkem a blues, a přestože už mu zanedlouho bude 78 let, tak se mi právě tohle jeho vystoupení líbilo asi nejvíc.
A na úplný závěr mladičká, teprve jedenadvacetiletá Hannah Wicklund a její the Steppin‘ Stones. Hráli svěží rock’n’roll, a kdykoliv jindy by se mi to asi líbilo o dost víc, ale po tom všem, co už jsem ten večer viděl a slyšel mi to přišlo málo (a to jsem odjakživa docela ulítlej na holky s krásnejma dlouhejma vlasama). Taky už jsem byl docela unavenej, takže jsem si odfotil tři písničky pod pódiem, pak jsem ještě počkal, protože spustili zajímavě provedený Ohio od Neila Younga, což je pro ni snad největší autorita co se skládání hudby i psaní textů týče, a odešel jsem.
Domnívaje se, že si jako obvykle cestou na hotel u pumpy koupím pivo, aby se mi líp usínalo. Vybral jsem si piwo mocne (7,6%) a moc jsem se na něj těšil, jenomže u pokladny mi ukázali glejt, že po 22. hodině nesmějí prodávat alkohol, takže jsem šel spát žíznivej a nadával jsem si, že jsem tam nezůstal do konce.
Jindřich Oplt
27/10/2019
