Tak osmý ročník Southern Rock & Blues festivalu v Kolíne je za námi. Po mnoha deštivých a studených dnech se právě na tuhle předposlední květnovou sobotu 18. 5. 2019 sluníčko probudilo a opřelo se do kolínského náměstí mocnou silou, takže jsem z toho byl za chvíli úplně hotovej, aby v podstatě hned o den později začalo další období dešťů. Ale k věci.
Toho blues tam letos teda fakt moc nebylo. Dost možná to bylo i tím, že ten z dvojice hlavních pořadatelů, kterej má právě blues na starosti, tedy Vojta Klouček, leží už delší dobu v nemocnici, a tak to všechno zbylo na Dališe, pravověrnýho jižana. Stejně tak jako to, že se kolínské radnici podařilo poskytnout náměstí ve stejný den dvěma různým organizátorům na dvě různé akce, což by si jinak Vojta, coby tamní zaměstnance, určitě ohlídal. Nakonec se to ukázalo jako docela dobrej tah, protože tolik lidí ještě na festivalu nebylo. Akorát, že většina jich tam byla kvůli vínu, ale nijak neprotestovali, a z větší části i přihlíželi dění na pódiu.
Tam zahájilo power trio Bladderstones se svojí tak nějak na blues postavenou muzikou, ovšem stále hledající cestu od něho někam jinam.
Po nich zavzpomínal na své jižanské mládí Tonda Smrčka, který dal pro tuhle příležitost dohromady jednorázovou partičku s Dominikem Wallenfelsem, zpěvákem kapely Generál Lee, kytaristy Davidem Babkou a Karlem Bártou, a za bicími s Marcusem Jurkovičem, synem legendárního muzikanta a výrobce kytar. Ovšem brzo po tomhle vystoupení už Tonda avizoval, že vzhledem k tomu, jak se u toho dobře bavili, a že i obecenstvo bylo velice spokojené, nejspíš nezůstane u toho jediného vystoupení.
Následoval kalifornský písničkář Jesse Ballard se svými kamarády, Honzou Hrubým a už dlouhá desetiletí v Berlíně žijícím saxofonistou Joe Kučerou, což bylo velice příjemné vystoupení, složené převážně z Jesseho vlastních písniček, jehož poklidnou atmosféru narušoval občas jenom Honza svými houslovými eskapádami.
A nakonec Slapdash Rockabilly. Co hrají je celkem zřejmé z jejich názvu, a spoustu lidí tím pěkně rozdováděli. Na mě to, ač jinak proti rockabilly nic nemám, nějak moc nefungovalo, ale možná to bylo i tím, že už jsem měl od sluníčka hlavu jak pavián zadek, ač jsem se snažil celou dobu pohybovat pokud možno ve stínu. No a pak už se šlo dovnitř.
Ani večer se pytel v sále MSD v Kolíne s blues zrovna neroztrhl. Zahájil to Energit, což je kapela, která byla asi nejpopulárnější ve svém jazzrockovém období v sedmdesátých letech. Teď se pohybuje, přesto, že ji vede náš nejspíš nejstarší (nejenom) bluesový kytarista, řekl bych někde na pomezí bluesrocku a hardrocku, s občasnou vzpomínkou na dávné časy. Obvykle to vizuálně (ale i zvukově) podtrhují hammondky a Leslie box Honzy Holečka, ale tentokrát hrál k mé lítosti na Nord 5, což je určitě skvělej nástroj, ale klasickej Hammond to zkrátka není, a ani bejt nemůže.
Italští Nandha Blues to sice mají v názvu, ale jsou to v podstatě taky víc jižani. Jelikož jsem už byl fakt dost utahanej, tak mě docela umrtvili, ačkoliv nehráli vůbec špatně.
Z toho stavu mě naopak celkem vytáhl Dustin Arbuckle, kterého jsem znával z dua Moreland & Arbuckle, kde s nimi bubnoval Kendall Newby, kterého si Dustin vzal i do své nové kapely The Damnations. Na poprvé se mi to dost líbilo.
No a nakonec již zmínění The Cell, kteří vlili poslední dávku oživení do krve unavenému publiku. Jsou samozřejmě čistí jižani, ostatní kapely z blues tak nějak vycházejí, ale až tak moc tam toho z něj nezbejvá.
O přestávkách v předsálí hrál v předsálí hrál Petr Džetro Ritzka s harmonikářem Rosťou Orságem, což bylo velice příjemný. Tak uvidíme, jak bude zase za rok, 16. května 2020 na devátém ročníku. Jinak samozřejmě velkej dík Dališovi, kterej to tentokrát musel připravovat skoro celý sám, a pozdrav a přání brzkého uzdravení Vojtovi do špitálu.
Jindřich Oplt
05/2019
