Úvodní večer jubilejního dvacátého šumperského festivalu byl jiný. Hlavně tím, že hrály jen tři kapely (resp. čtyři, budeme-li počítat i The Bladderstones ve foyer Domu kultury) a také proto, že všechno nezakrytě směřovalo vstříc hlavní hvězdě celého festivalu, Warrenu Haynesovi.
Roli bezprostřední předkapely sehráli Američané The Record Company a svou roli předskokana si chlapci náramně vychutnali – soudě podle ohlasů na Facebooku kapely. Za pouhou půlhodinu, která jim byla vyměřena, stihli bezpochyby mnohé navnadit k tomu, aby v prosinci věnovali pozornost jejich první dlouhohrající desce.
Warren Haynes stačil šumperské publikum důkladně vyděsit: Vstup jeho dvouhodinového vystoupení totiž obstaral akustický úvod v podání banja, mandolíny a houslí. Naštěstí Haynes nezanechal publikum ve stavu úleku příliš dlouho. S prvním hutným hrábnutím do strun svého Gibsona dal jasně na srozuměnou, že si je vědom toho, že vystupuje na bluesovém festivalu. Jako bychom sledovali scénu z Landisových Blues Brothers – jen v obráceném gardu. Haynes postavil svou show na zajímavé a funkční kombinaci víceméně akustického bandu a své hard-blues-rockové kytaře. Svůj repertoár Haynes postavil na skladbách z poslední desky, ale využíval i písní z domovské kapely Gov’t Mule či nedávno se definitivně rozejitých Allman Brothers Band – instrumentálka Jessica posloužila jako tečka za celým koncertem. Plný sál Domu kultury mu ležel u nohou, aplaudoval po každé písni, bouřlivě odměňoval každé, byť sebekratší sólo.
První večer festivalu Blues Alive skončil na vrcholu. Hlavní hvězda si udržela svůj hvězdný status a předvedla poctivý koncert, na který se bude v Šumperku dlouho vzpomínat – nikoliv nějaký (očekávatelný) festivalový odvar.
Text: Jiří Vladimír Matýsek
Foto: Radim Malíček
